Rozhovor s „bezdomíky“

aneb

„Lidi by si měli pomáhat a všímat si jeden druhého. Každý dělá, že nás nevidí. Ale tohle se přeci může stát úplně každýmu.“

 

Rozhovor s vedoucím azylového domu Svatého Pavla Mgr. Vladimírem Lutovským

 

Jaký je hlavní smysl azylových domů?
Smyslů je několik. Jsou mementem pro společnost – upozorňují na to, co se může stát i Vám. Ne každý má štěstí a schopnosti se ve společnosti dobře umístit. Hlavním smyslem je nabídnout pomoc. Klienti jsou nejvíce šťastni, když s nimi někdo hovoří, když někdo má zájem o jejich názory, myšlenky, o jejich duši. Jsou velice rádi, když jim nasloucháme, i když se někdy opakují.

 

Co můžeme v AD sv. Pavla nalézt? Kolik je u vás klientů a jak často se střídají?

Kapacita je 50 lidí. V současné době jsme plní. Kdyby byly mrazy nebo náročný případ, kde je potřeba rychle pomoci máme krizová lůžka, což jsou přistýlky. Dva nebo tři jsou tu asi 5 let. Řada klientů je tu jen na týden nebo na měsíc, když vyřeší s naší pomocí momentální krizi tak se vracejí do běžného života.

Dále tady máme Nízko-prahové denní centrum, které je otevřené každý den tak do 16 nebo 18 hodin, kde si i ti bezdomovci, kteří nejsou u nás ubytovaní mohou posedět, podívat se na televizi, mohou si vzít chleba, polévku a kávu. Mohou si zde uvařit, máme zde sprchu a mohou si také vzít oblečení z našeho šatníku, který používají naši azylanti na převléknutí. Všechny tyto služby se zvýšili díky Evropské unii. Na základě Evropského sociálního fondu je vytvořen projet na zlepšení našich služeb. Máme dva terénní pracovníky a Dům na půl cesty. Je to část našeho Domu svatého Pavla a bydlí zde mladí muži ve věku 18 až 26 let. Jsou to bývalí klienti dětských domovů nebo ústavů a my jim pomáháme zařadit se do standardního dění. Učíme je běžné věci, se kterými se tito lidé v ústavech nesetkali, například jak si vařit, jak se o sebe starat, učíme je normy morálky, a běžné technické věci samostatného života, na který nebyli zvyklí. Pomáháme jim hledat si školu nebo práci.

Máme zde stanovená pravidla. Například v 10 hodin je večerka. Klienti prokazují, kde pracují. Vyskytnou-li se drogy nebo alkohol tak je klient na nějakou dobu vyloučen, na dva, na tři měsíce musí odejít.

Dále naši pracovníci pracují i v terénu. Komunikují s bezdomovci, kteří sem k nám nenalezli cestu.

 

Jakým způsobem pracujete s novým klientem?
Zásadní jsou určené standardy, kromě toho je důležitý osobní styk s klientem. Musíme se vzájemně pochopit, aby on věděl že chceme pomoci. S každým klientem máme osobní plán, kde se analyzují jeho důvody, proč na tom je tak jak je a možnosti, jak mu můžeme pomoci. Máme zde sociální pracovnici, psychoterapeuta.

 

Máte nějakou vizi které byste chtěl dosáhnout?

Chtěl bych pokračovat ve vizi, která tady byla nastolena, pracovat s klienty jako s každým jiným člověkem. Víme, že klienti tady na Nízko prahovém centru mají své problémy, jsou společností vnímáni odtažitě. I oni mají své radosti, starosti, každý z nich má svůj příběh, svůj osud. Jsou to velice zajímavé příběhy. A my jsme tu od toho, abychom jim pomáhali v jejich úsilí najít místo v naší společnosti. Snažíme se, aby každý z našich klientů věděl, že je to jeho boj, který si musí vybojovat sám, aby věděl, že je odpovědný za sebe. My mu pomůžeme, ale musí být jasně stanoveny mantinely naší spolupráce.

 

Ocitnul jste se někdy i Vy bez střechy nad hlavou? Spal jste někdy třeba pod širákem?
Spaní pod širákem znám dobře ze studentských let. Jezdil jsem na vandry, na Porty. Přímo bez domova jsem nebyl, ale před x-lety jsem byl půl roku bez
práce. Bylo to tvrdé pro člověka, který na to není zvyklý, je to bomba, pád. Byl jsem překvapený co se se mnou a kolem mne děje. Psychika člověka, který se dostane do takového presu se mění, končíme tady se sebevědomím, končíme s optimismem, přichází obviňování sama sebe, společnosti. Měl jsem sice, kde bydlet, ale neměl jsem třeba peníze na placení složenek. Zadlužil jsem se. Musel jsem se s tím poprat sám. Řada mých tehdejších přátel vyšuměli, jak pára nad hrncem. Jsem ale také velice rád, že jsem mohl v této době poznat, kdo je mým skutečným přítelem.

 

Jaký je ohlas, na vaši práci, co třeba vaši blízcí.

Rodina a přátelé jsou v pohodě. Bez zázemí, bych tuto práci nemohl dělat. A pokud se týká veřejného ohlasu tak se dá říci, že naše mediální sláva roste s klesající teplotou na teploměru. Čím větší mráz, tím větší zájem médií. Velmi pozitivní je, že řada občanu k nám jezdí a vozí věci, které nepotřebují, to je úžasná pomoc pro naše klienty.

 

Máte přehled o dalších azylových domech.

Ano, vyměňujeme si informace. Mailujeme si, voláme, jezdíme na exkurze.

 

Jaké akce pro své klienty pořádáte? Účastnili jsme se vaší Vánoční besídky, která se nám velice líbila.

Pořádáme Vánoční besídku, teď jsme měli vernisáž fotografií na nádraží. Své akce prezentuje na internetu http://www.mchcb.org/index.php. Naše práce není o zviditelňování je potřeba hodně trpělivosti. Našim klientům nabízíme jakési kurzy, školení, kde jim říkáme, co se kde děje. Nabízíme přístup na internet, pomáháme hledat práci. Někteří klienti jsou adaptabilní a pochopí naší snahu, část klientů naší pomoc odmítá s nimi jednáme pomalu.

 

Myslíte si, že bezdomovci jsou nebezpeční, někdy se to říká? Měl jste někdy s některým vážný problém?

A myslíte si že nebezdomovci nejsou nebezpeční? Bezdomovci se k vám pravděpodobně budou chovat podle základního fyzikálního zákona: jaká akce, taková reakce. Takže bych při kontaktu s bezdomovci rozhodně doporučil být slušný a dokázat překousnout, že někdy je bezdomovec ostřejší ve svém jednání, protože i on reaguje na to, co zažívá, co mu život vzal a co si nechal vzít. Bezdomovci jsou jiní než ostatní společnost a tudíž jsou více vidět. Možná, že je pro veřejnost daleko příjemnější, říkat, že jsou nebezpeční, protože pak budeme mít důvod se jim vyhýbat a nereagovat na problém bezdomovství.

 

Slyšeli jsme, že se v azylovém domě krade. Jakou vy s tím máte zkušenost?

Samozřejmě že se to může stát. Krade se všude. My jsme schopni našim klientům deponovat finanční prostředky a má-li zájem i jiné cenné věci, o které by nechtěl přijít. Ale je to i o tom, aby si člověk hlídal svoje věci.

 

Co bylo u vás zásadní pro volbu Vašeho povolání?
Pracovat v Azylovém domě nebyl můj celoživotní cíl. Prožil jsem jisté věci,
které mne vyškolily a nasměrovaly na cestu. Vzhledem k tomu, co jsem prožil
jsem schopen jim porozumět.


Můžeme se zeptat na Vaše dosažené vzdělání?
Vystudoval jsem vysokou školu, fakulta žurnalistiky, sociální záležitosti. Pak jsem působil v různých organizacích, kde jsem měl na starost větší i menší pracovní kolektivy působil, jsem v jedné nadaci. Jisté zkušenosti v práci s lidmi mám, vím, jak fungují nadace a neziskové organizace.

 

Co všechno musíte v práci zvládnout?

Musím dobře zvládnout komunikaci se svým zřizovatelem a provozovatelem, což je městská charita České Budějovice. Mám na starosti 11 spolupracovníků, kteří mají různé druhy činností, za různé věci odpovídají, takže koordinace a řídící práce. Kromě práce u stolu se také věnuji klientům, informuji je. Dále komunikuji za azylový dům s různým subjekty, orgány, organizacemi.

 

Co musí pracovníci azylového domu splňovat?

Jde o vzdělání, zkušenosti, komunikativnost, dbá se na empatii, morálku. Probírá standardní výběrové řízení. Vedoucí si potřebuje vybrat tým, se kterým mu bude dobře a který s ním bude i o věcech oponovat. Je třeba se pohádat o svou pravdu. Toto povolání se dělá s láskou.

 

Co vám dodává sílu ve vaší práci?

Víra v člověka.

 

pan Z (26 let)

 

Kdy a jak jste se dostal mezi bezdomovce?

 

Od roku 2004 jsem na ulici. Předtím jsem pracoval v jednom rokáči v Budějicích, pak mě opustila slečna, takže přišlo zoufalství, prostě nálada na nic. Trochu jsem fetoval -alkohol, ganža, pervitin, herák - bral jsem hlavně, když jsem byl sám a přišel jsem o zaměstnání.

 

Co jste dělal potom?

 

Cestoval jsem.

 

A kde jste cestoval?

 

Po Budějicích, hledal jsem práci, ubytování.

 

Pobíral jste nebo pobíráte nějaké dávky?

 

Ne, žádný dávky nejsou, ale od nového roku budou. Sháním práce přes agentury -příležitostně. Člověk by prostě měl pracovat. Vemu práci tu, která bude.

 

A teď někde pracujete?

 

Jo, teď dělám v průzkumu veřejného mínění, takže jsem se trochu usadil a chci v Budějicích zůstat.

 

Odkud jste?

 

Jsem od Milevska, ale dlouho jsem tam nebyl, tady je líp.

 

Prodával jste někdy časopis Nový prostor?

 

To ne, to by mě nebavilo. Myslim, že je to spíš práce pro ty starší bezdomáče. Jenom tak stát a nic nedělat, to by mě nebavilo.A taky to není dobře placený.

 

Máte nějaký sen do budoucna?

 

Mám. Chci sehnat bydlení a mít takovej ten stereotyp. Takže najít si partnerku - inteligentní a krásnou. Protože když je jenom krásná, tak je to k ničemu. A těch je dost. Pracovat, pak se vrátit domu, pustit si televizi, něco si přečíst. Prostě takovej normální život, taková ta nuda, co má každej.Já ne.

 

Kde sháníte jídlo a pití?

 

Jsem somrák, somruju hlavně od známejch, ty mě znaj, tak mi vždycky něco daj.

 

Máte hodně známých nebo kamarádů?

 

Jo, kámošů mám dost, ale blbý je, že mají ženský. To je vždycky problém.

 

A mezi bezdomovci máte kamarády?

 

Já myslim slušný lidi, abych jim mohl říkat všechno, důvěrnost a to bezdomáči nejsou. Ty jsou nic moc, nevěřim jim.

 

Kde spíte?

 

V azyláku.

 

Kolik se tam platí?

 

30 korun na den plus jídlo. Vztahy v azyláku jsou dobrý, na pokec.

 

Jak trávíte v domě volné chvíle?

 

No, filozofuju, koukám na televizi. Taky rád chodím do obchoďáků, mám rád módu. No a taky mám rád literaturu, hlavně historický knížky a taky výtvarný umění.

 

Když jste měl hlad a neměl peníze, ukradl jste někdy něco v obchodě?

 

Ne, to nikdy. Bylo mi blbý ze začátku somrovat, tak mě někdy napadlo, že bych něco ukrad, ale nikdy jsem to neudělal.

 

Jak se na Vás dívají lidé,kteří nepatří mezi bezdomovce?

 

No, někdo mě bere někdo ne. Ale spíš se nás normální lidi bojí. Já mám ale kámošů docela dost. Strašně rád si povídám, jenže s náma se moc lidi bavit nechtěj a když, tak samý blbci. Takže jsem rád, že si povídám teď s váma.A ptejte se mě ještě na něco, mě to hrozně baví.

 

To jsem ráda, že jste ochoten se mnou dělat rozhovor, myslela jsem, že vás to nebude zajímat.

 

Ne, je to dobrý, my máme takovýho času, takže si rádi pokecáme, tak já vám ještě něco povim a co?

 

Třeba jestli mezi bezdomovci existuje násilí.

 

Násilí mezi bezdomáčema? Jo. Panuje tady hierarchie, je to hnus, něco jako mezi zvířatama. Nevim, proč to je, vždyť každej je stejnej, jsme jenom lidi. A taky se všichni znají a ví o sobě všechno. Jsou spolu celej den a pak spolu chodí i spát.

 

Vy jste tedy také v nějaké partě bezdomovců?

 

Jo, vždycky jsem s někym, já nejsem samotář. A jednou mě bezdomáč napadnul, kamarád. Našel jsem batoh s věcma - druhej to zjistil, tahali jsme se o ty věci - byly tam ňáký prachy a tak. A ten druhej mi jí natáh. Ale já se neperu, nemá to cenu, takže jsem si nechal dát a nepral jsem se.

 

A jak se Vám líbí naše akce Jídlo místo zbraní?

 

Je to dobrý, fakt jo, guláš dobrej, dobrej nápad.

 

To jsme rádi, že Vás naše akce nadchla a já vám děkuji za rozhovor.

 

Já taky díky.

 


 

 

Pan X(64 let)

 

Jak a kdy jste se dostal mezi bezdomovce?

 

Bydlel jsem celou dobu v Kamenným Újezdě. Jenže pak mi zemřela žena. Z ničeho nic, byla to mozková mrtvice. Nikdy jí nic nebylo, byla zdravá, a pak najednou tohle. Tak jsem se odstěhoval a bydlel jsem různě. Třeba na chalupě. Jenže v zimě to je nemožnost.

 

A kde jste bydlel teď?

 

Teď jsem byl na ubytovně.

 

A byl jste tam spokojen?

 

Ne, bylo to tam hrozný. Nedalo se tam bydlet. Byl to tam samej cikán a hrozně se tam kradlo. Tam si člověk nemohl nechat vůbec nic, všecko mu vzali.

 

V azylovém domě jste bydlel?

 

Tam je plno. Chci se přestěhovat do Jihlavy a začít nějak žít. Todle je strašný.

 

A co nějaká práce?

 

Pracovat budu. Mám to domluvený v důchoďáku v Jihlavě. Je to přes jednoho mýho známýho. Už je to zařízený. Budu se tam starat o důchodce, protože těmhle lidem se musí pomáhát. Budu převlíkat postele, no a starat se o ně, budu dělat to, co bude potřeba a už se na to těším. Protože lidí, kteří dělají tuhle práci je málo. Víte,člověk musí něco dělat. Já jsem byl závislý na ženě a z ničeho nic tohle.

 

Měl jste někdy zájem prodávat časopis Nový prostor?

 

To ne, tady to dělá jeden.V zimě to musí být špatná práce, jen tak celý den stát.

 

Kde sháníte jídlo a pití?

 

Z ulice.

 

Pobíráte nějaké dávky?

 

Dávky? To ne, já mám důchod - 6000 korun. Ale když ubytovna nejlevnější stojí 3600 na měsíc, tak vám nic nezůstane. Ale já jsem nenáročný na jídlo, já toho moc nepotřebuju.

 

Před tím, než jste se dostal na ulici, kde jste pracoval?

 

Celej život jsem dělal chemika, mám vystudovanou chemii a taky jsem dělal technologa barev, krásná práce.

 

Takže  máte vystudovanou střední chemickou školu?

 

Já mám ČVUT v Praze.

 

Poslední otázka na závěr - jak se vám líbí naše akce s názvem Jídlo místo zbraní?

 

Je to fajn, lidi by si měli pomáhat a všímat si jeden druhého. Každý dělá, že nás nevidí. Ale tohle se přeci může stát úplně každýmu.

 

To je pravda. Já vám moc děkuji za rozhovor.

 

Nemáte za co, taky děkuju.

 


 

 

Pan Y(39 let)

 

Jak a kdy jste se dostal na ulici?

 

Teď jsem na ulici od března. Už podruhé.

 

Co jste dělal předtím, než jste se stal bezdomovcem?

 

Podnikal jsem. Prostě nákup a prodej. Jenže ve firmě vznikly neshody, byly tam hádky a tak jsem od firmy odešel. Taky jsem měl přítelkyni, žili jsme spolu osum let. A ona se dala na automaty, takže do toho šly peníze, dost peněz a brali jsme si taky z firemních peněz.Takže jsem musel živnost skončit.

 

Máte známé nebo přátele?

 

Přátele mám mezi bezdomovcema. Taky jsem začal pít a navrhli mi léčení. Já tam nešel, to mi navrhli v zimě. Tak občas se napiju, co má člověk dělat, když nemá nic.

 

Takže nebydlíte ani v ubytovně ani v azylovém domě?

 

Ne.

 

A kde spíte? V zimě to musí být docela problém.

 

To jo, ale vždycky se něco najde, třeba leháváme na parovodech a někdy třeba i ňáký přístřešek z igelitů a hadrů a tak.

 

Kde sháníte jídlo a pití?

 

Všechno z ulice. Kdo mi co dá nebo co se najde.

Takže dávky nepobíráte?

 

Ne, kamarád bral stravenky, já ne.

 

Proč je neberete vy? Byl jste si o ně zažádat?

 

No, jenže já nemám papíry.

 

A co nějaká práce, třeba prodávání časopisu Nový prostor?

 

Na práci jsem se ptát nebyl, Novej prostor se mi prodávat nechce.

 

Jak vás berou lidé, kteří žijí běžným životem?

 

Jsou hrozně lhostejní, dneska je špatná doba, každý myslí jenom na sebe.

 

Máte nějaký plán do budoucna?

 

Mám. Chci firmu, ale zatím mám dost velký dluhy na sociálním a zdravotním.

 

Jak se vám líbí na dnešní akce Jídlo místo zbraní?

 

Líbí, lidi jsou jen lidi, tahle akce je dobrá.

 

 


 

 

Rozhovory uskutečnila Petra Kvapilová 13. prosince 2005 během akce Jídlo místo zbraní na Lannově třídě v Českých Budějovicích.

 

 


 

Copyright © 2005 Haiduwa® All rights reserved